Zdecimujme počty studovaných!

středa 16. listopad 2011 07:07

Naše vzdělávací soustava prochází dlouhodobou krizí, která má řadu podob. V posledních letech je jejím viditelným důsledkem sešup v motivovatelnosti žáků a studentů na všech stupních škol. Stoupá počet otitulovaných (ať univerzitním diplomem či jen maturitou) a s tím se vytrácí reálný obsah oněch titulů a diplomů. A protože člověk by neměl přijmout roli čistého kritika, který nepřichází s pozitivními náměty na řešení a pouze kritizuje náměty cizí, nabízím hledání východisek.

Pokus upínat se k úřednickým opatřením coby ke spáse, ač nehledají příčiny a nejdou po smyslu věci, odmítám (viz Testování žáků jako třídička odpadu >>), zvlášť je-li provázené zcela protichůdně fungujícími - opět stejně politicky motivovanými úředními opatřeními navrhovanými bez reflektování reality (viz Peklo inkluzívní školy >>). Zkusme hledat a pojmenovat hlavní příčiny toho, co se děje.

 

1) Populační ročníky klesají, počet míst na středních a vysokých školách stoupá

První příčina jevu je spontánní a postupný vznik velkého množství škol. V prvních porevolučních létech je zakládali hlavně reformátoři, kteří chtěli základnu pro své pedagogiké inovace - a vybudovali většinou velmi kvalitní střední školy. Později nastoupila vlna podnikatelů, kteří školství pochopili jako klasický byznys-obor a podle toho si počínají. Tak vznikla část středních škol a velká většina soukromých vysokých škol.

Malý odskok: Schopnosti jsou v populaci rozloženy zhruba podle Gaussovy křivky. Tuto zákonitost nezmění žádné nařízení, administrativní opatření nebo reformy. Prostě to tak je. Pokud dříve vysokou školu mělo zhruba 10% populace, vidíme, že řádově šlo o ty, kteří se pohybovali v IQ nad cca 120. Rozhodneme-li se, že vysokou školu bude mít 50% populace, nečekejme, že IQ národa stoupne. Docílíme jen toho, že vysoké školy budou muset absorbovat studenty s IQ řádově 100. Pokud přijmem strategii, že vysokou školu by mělo mít 60% populace, dostaneme se kamsi k IQ 90. Tedy kvalita vzdělání na vysokých školách zákonitě klesne.

Současná situace je neudržitelná - a to jak na středních, tak na vysokých školách. Vysoká škola sídlící v pomalu každém okresním městě je světovým unikátem a z hlediska zdraví vzdělávací soustavy je perverzí. Debata není o tom, zda-li vzdělávací soustavu redukovat o nadbytečné školy, ale jaký klíč a jaké nástroje k těmto redukcím zvolit.

2) Svět se mění, škola stagnuje

Málokterý obor by si troufl pracovat metodami a postupy, které byly funkční před desítkami let. Nechtějme ze zákonitostí vývoje vyjmout proces vzdělávání, není to možné. (Viz např. iPad pro školáky >>,  Má se škola bát internetu >>, K čemu nám čtení >>, Pedagogika postindustriální společnosti >>) Kurikulární reformu jsme přijali s obrovským zpožděním a většinou navíc jen zcela formálně. V tuto chvíli je míč na straně škol, které by své školní vzdělávací plány měly trvale modernizovat a aktualizovat na základě zkušenosti a vývoje společnosti. ŠVP není dogmatem, ale musí být vnímáno jako živý dokument, použitelný plán, návod na práci.

3) Sociální inženýrství, kdy plánujeme zvýšení "vzdělanosti" jako Stalin v nejlepších létech. A to jak na domácí úrovni, tak se vrháme do šílených plánů EU, která se od stolu rozhodne o tom, že zvýší % populace, které vystuduje VŠ z 10-15 na nesmyslných 50-60%. Nejdřív zcela nekoncepčně a bez plánu povolíme vznik spousty absurdních soukromých vysokých škol, stejně jako obrovského množství některých typů středních škol, poté začneme usilovat o jejich likvidaci - a to opět nesystémově, bez jasného plánu a racionálních pravidel. (Např. Zrušte víceletá gymnázia >>, Už máte svého kulturologa? >>)

4) Ve stagnující škole učitelé ztrácejí sociální status a z ní vyplývající autoritu odvíjející se od jejich postavení. Český učitel ztratil výsadní postavení zvěstovatele "pravdy" a také ztratil kdysi dobré sociální postavení vyplývající ze slušného, jistého příjmu. Za této okolnosti učitel disponuje pouze autoritou odvíjející se od osobnostních kvalit. Takovou si rozhodně nevybuduje každý. Platový systém založený na tarifních tabulkách navíc nijak do školství nevábí ty, kteří by tuto autoritu budovali snadno a přirozeně. A odbory nastavení nějakého jiného a racionálního platového systému zatím úspěšně torpédují (Viz O stávce a učitelských platech >>, Už vím, jak známkovat žáky >> ).

5) Nedokázali jsme přijmout elementární systém hodnocení kvality školy a kvality učitelské práce. Respektive žádný z ministrů se o to v předchozích 22 letech ani seriózně nepokusil. A to přes všechny kotrmelce, projekty a tunely, které rozpočtu školství celou tu dobu pouštějí žilou a jejichž schválení a realizace vždy prošla promtně (Viz Dobrá škola, dobrý učitel >>, Testování žáků a kvalita škol >> ). Na toto téma si dovolím navázat v některém příštím článku.

Proč šestou příčinou není kurikulrání reforma, přestože se její odstartování časově kryje s mohutnou akcelerací zmíněného propadu? Protože tento propad jednak ve svých zárodcích začal dávno před jejím odstartováním (pokles začínal zprvu neviditelně a pomalu, v posledních letech jen akceleruje) a hlavně ani nyní není možné mluvit o školách pracujících v duchu kurikulární reformy, v podstatné části škol proběhla zcela formálně a její základní principy jsou zatím spíše jen slovně deklarovanými obsahově nepochopenými pojmy ve vzdělávacích plánech, jejichž většina připomíná formálně přestylizované dobře známé osnovy.

Optimalizace soustavy středních škol musí proběhnout zcela systémově a musí velmi věrohodně zohlednit kvalitu škol. Opatření musí přestat třídit školy podle zřizovatele a neměla by pracovat s často subjektivními a obtížně kvantifikovatelnými výsledky ČŠI, které by měly sloužit jiným účelům.

Myšlenku certifikovaných maturit jsme dokázali deformovat do maturit státních, které mají řadu nedostatků (viz např. Tak co s tou státní maturitou? >>, Zbytečný dějepis >>, Přísně tajné maturity >>.) Jejich současnou podobu považuju za trvale neudržitelnou. Nicméně je máme. Tedy pojďme ji maximálně využít alespoň k tomu, k čemu ji využít můžeme.

Navrhuji tedy systémové řešení opírající se o výsledky státních muturit:

Násobme normativ střední školy poskytující maturitní vzdělání na příští rok koeficientem procentuální úspěšnosti maturantů. Pokud například u certifikované maturity uspěje 70% studentů - tedy škola v příštím roce získá 70% normativu. (A to bez ohledu na zřizovatele.)

Vznikne tlak, který jednak bude informací pro rodiče - vyhýbat se školám se špatnými výsledky, jednak vznikne ekonomický tlak na kvalitu v samotných školách. Tedy přestane houfné přijímaní bez přijímacích zkoušek. Každá střední škola bude pečlivě vážit, koho přijme a jestli ho dokáže připravit k úspěšnému složení maturity - a nastaví efektivní filtr pro přijímání uchazečů. Bez neefektivního úřednického vměšování do přijímacího řízení a (zákonitě) neefektivních a administrativně komplikovaných úřednických restrikcí snažících se tento proces kontrolovat centrálně. A tím střední školy vyvinou tlak na žáky základních škol - který nyní chybí.

Je to jeden z řady kroků, které budeme muset podniknout, ale můžeme ho podniknout velmi rychle a důsledně a jeho dopad bude velmi silný.

Problematiku vysokých škol si v rámci udržení rozsahu článku dovolím jen dotknout. Tady je totiž zcela jasné, že nesmyslný plán, který vysokoškolské vzdělání chce otevřít stále většímu dílu populace, musíme opustit. Jestli má magisterské studium podržet úroveň hodou toho názvu, nemůže se týkat většího než maximálně 15-20% populace.

A současně muíme přiznat, že naprostá většina nejrůznějších obskurních "vysokých škol" v okresních městech ani s velkou rezervou nedosahuje kvalit od vysoké školy požadovaných - a čeká nás řeznický zásah akreditační komise, která bude odebírat vysokoškolský statut všude tam, kde kvalita a úroveň výuky neodpovídá.

Dalším nezbytným krokem je zavedení školného - a to nejraději opět ne plošně, ale diferencovaně pro jednotlivé obory.

Vezměme skupiny oborů a rozdělme je do několika (řádově 3-5) úrovní, podle toho, jakou částí bude na náklady studia v souladu se vzdělávací politikou státu přispívat veřejné zdroje ("státní"). Zbytek bude vysoká škola dofinancovávat školným (případně v kombinaci s dalšími zdroji - sponzorskými dary, granty apod.). Tím pro jednotlivé obory vznikne cosi jako základ pro výpočet školného. Příspěvek z veřejných zdrojů na studenta bude navíc diferencován podle jeho výsledku v přijímacím řízení. Odvoďme výši školného od výsledků přijímacích zkoušek - získá-li uchazeč 70% výsledek, připadne na něj placení 30% školného, pokud získá 60% výsledek, připadne na něj 40% školného.

Takto stanovené školné nebude představovat žádný sociální filtr, protože opravdu nadaným uchazečům umožní studium s nulovým školným. Současně bude dostatečným filtrem pomáhajícícm přijmout jen kvalitní uchazeče. Nicméně - na rozdíl od situace, kdy bychom se snažili k témuž použít výsledky státních maturit, tyto přijímací zkoušky bude moci uchazeč s ročním odstupem opakovat, tedy nevznikne neprůchozí závora blokující přístup k vysokoškolskému studiu. A současně umožní státu realizovat vzdělávací politiku vycházející z reflexe vývoje společnosti a jejích potřeb.

Na racionální připomínky se těším.

Pojďte se zúčastnit diskuse o dané problematice! Navštivte stránku České pedagogické komory na Facebooku >>. Zúčastněte se ankety Jak se pozná dobrá škola?

Tomáš Houška

Související články


Tomáš Houška

Tomáš Houška

Blog je místo, kde glosuju to, co mě na světě baví a zajímá. Hudbu, film, historii.

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. Kromě filmu dělám hodně netradiční teambuilding a pro školy mám nabídku akcí k mediální a filmové výchově. Ve volných chvílích kutím po kouskách knížku Dějepis pod lavicí, jejíž stručné střípky tu a tam utrousím i na blog.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora