Proč demokracie není na export a multikuluralismus selhává

pondělí 24. říjen 2011 07:05

Když se ve společné domácnosti sejde milovník tlačenky se zapřísáhlou vegankou, dost si zkomplikují život. Co takhle rocker, který nevstává před polednem, miluje nahlas puštěný metalový nářez a uklízení je pro něj víceméně nadávka - a neurotička, kterou vytočí i tikot hodin, nesnese ani pár knížek v pokoji na stolku, protože to už vnímá jako strašný bordel - natož nechat na stole celý den zbytky od snídaně - a je zvyklá usínat před desátou večer, neb ráno před pátou vstává. A mohli bychom jmenovat příklady do nekonečna.

Soužití dvou takhle rozdílných povah možná není zcela vyloučené, ale pokud by jim to náhodou vydrželo, byl by to zázrak. A představa, že by se v jednom bytě sešla pestrá společnost několika tak odlišných spolubydlících, to už by se neobešlo bez opravdových konfliktů, hádek, možná ublížení na zdraví. V jednom bytě to každý chápe a umí si to představit. Je překvapující, že přesto všechno si spousta lidí představuje, že něco, co je vyloučené v několika lidech, bude fungovat v rozměru celého státu. Inu nebude. A přitom, kdybychom se nesnažili o něco tak pošetilého, mohli bychom být i dobrými přáteli a většinou i sousedy.

Na úrovni rodiny nebo bytu jsme schopni snadno pochopit, že když je jedna rodina bohatá, neexistuje žádné morální právo příslušníků druhé rodiny přistěhovat se a vyžadovat participaci na tomto bohatství. Jak je možné, že tak triviální věc nechápou titíž lidé, je-li posunuta na úroveň státu. Neexistuje morální právo imigrantů přijít a automaticky vyžadovat životní úroveň příslušníků jiného národa.

V rozměru bytu sdíleného několika lidmi si totiž umíme srovnat, že životní styl jednoho není automaticky "lepší" než životní styl druhého, že každý má právo na to žít si jak chce, že čurbesník má právo nechávat špinavé ponožky na kuchyňské lince a neurotička má právo vypínat na noc hodiny na zdi a luxovat každý večer. A že svět není uspořádán tak, že životní styl jednoho není předstupněm k tomu pochopit, že ten druhý žije "správně" a první se to časem naučí také. Nicméně, že pokud je v tom bytě doma neurotička, které v usínání vadí tikot hodin na zdi, je zcela v pořádku, že je na noc bude vypínat a její kamarád, co žije nočním životem, prostě buď bude v noci jako pěna, nebo se odstěhuje. Prostě tak to je - je to její byt a ona má právo žít tam podle svého a nikdo nemá právo o tom s ní diskutovat.

V rozměru národů a civilizací jsme tomuhle mýtu ale podlehli - došli jsme k přesvědčení, že naše západní civilizace je nejlepší, ideální a "cílová". A že přísllušníci ostatních civilizací na to časem přijdou. A že současně mají právo se stěhovat do Evropy a požadovat od nás respekt k jejich hodnotám - a my máme jakousi morální povinnost je přijmout.

Náš koncept otevření vlastního domu komukoli, kdo jde zrovna kolem, a úvahy o tom, že má právo s námi náš dům sdílet a právo chovat se v našem domě, jak uzná za vhodné on... a na druhé straně misionářské šílenství, kvůli kterému vysíláme vlastní vojáky do "misí" na druhé straně planety, aby tam (neúspěšně) šířili chiméru, které místní lidé nerozumí a nestojí o ni, je výsledkem tohoto nepochopení kým jsme, jaké je naše místo, a kam míříme.

Naše civilizace k překvapení velké části nás, příslušníků západní civilizace, není jediná pravá, anébrž je jedinečná. Stejně jako civilizace činská nebo civilizace další. Velmi pravděpodobně Číňané nikdy nebudou chtít přijmout naši civilizaci, stejně jako my nikdy nepřijmeme jejich. Ale pokud si tohle uvědomíme, budeme schopni přátelsky vedle sebe žít, kooperovat, obchodovat, respektovat se vzájemně. Pokud to nepochopíme, pobijeme se s příslušníky jiných civilizací navzájem.

My jsme došli k tomu, že nejlepším společenským zřízením je pluralitní parlamentní a sekulární demokracie. Zatím jsme příliš nepochopili, že tahle pravda platí pro nás. Protože my jsme k ní přišli - a to docela složitým, dlouhým a často krvavým vývojem a historickou zkušeností (viz tento diagram >>).

Na té demokracii je fascinující okolnost, která mnohým zůstává skrytá. Demokracie není způsobem vlády, není státním zřízením. Je způsobem myšlení. K demokracii se musí lidé dopracovat určitým intelektovým úsilím spojeným s historickou zkušeností a přes generace předávaným a tříbeným žebříčkem hodnot. Demokracii nejdřív musí občané země cítit, nosit vtisklou ve svém pohledu na svět, pak ji mohou požadovat realizovat ve vzájemných interakcích, a její přetisknutí a kodifikace do legislativních norem je až poslední fází. Zákony, státní zřízení, smlouvy... jenom upřesňují to, co by občané chtěli i bez oněch zákonů. Definují a precizují společný rámec, ale nemohou ho vytvářet v kultuře, která demokracii nenosí ve svém srdci.

Proto každý pokus o export demokracie musí selhat, pokud začne od konce. Dokud sami obyvatelé nedojdou k tomu, že chtějí demokratické zřízení, je bez jakékoli praktické naděje pokus zavést tam jim cizí státní zřízení - a nejhůř proti jejich vůli. A stejně selže pokus o nepodmíněné přijímání imigrantů z cizích kultur - skončí jako ona slečna, která si do bytu nechá nastěhovat partu pankáčů, kteří se od ní nechají živit a po nocích, kdy ona bude chtít spát, budou po jejím bytě pořádat divoké mejdany.

Tomáš Houška

Související články


Tomáš Houška

Tomáš Houška

Blog je místo, kde glosuju to, co mě na světě baví a zajímá. Hudbu, film, historii.

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. Kromě filmu dělám hodně netradiční teambuilding a pro školy mám nabídku akcí k mediální a filmové výchově. Ve volných chvílích kutím po kouskách knížku Dějepis pod lavicí, jejíž stručné střípky tu a tam utrousím i na blog.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora