O ztracené identitě

úterý 13. září 2011 13:00

Předkové Maďarů byli dřív divokými stepními nomády, kteří neovládali prakticky žádné řemeslo, v podstatě žádný produkt, který používali, nedokázali sami vyrobit. Žili z loupeživých kořistnických nájezdů na své okolí. To byla jejich identita. (Aby to Maďarům nebylo líto, většina Skandinávců bývali námořní lupiči, co pronikali po řekách daleko do vnitrozemí a sluli coby krvaví vikingové.) Na přelomu tisíciletí pod vedením chána Ištvána svou identitu předefinovali. Ištván přijal křest, přinutil k tomu svou družinu, Maďaři se usadili, přestali loupit a stali se z nich pracovití zemědělci. Ištván dostal královskou korunu od samotného papeže a dokonce byl později kanonizovaný. Koho by dnes napadlo vidět v Maďarech špinavou ozbrojenou hordu, která kudy táhne, tudy krade. Proč je vidíme v Romech?

Na Lidovkách je docela hezký rozhovor s Janem Šipošem (http://www.lidovky.cz/vyrostla-ztracena-generace-romu-ktera-neusnesla-svobodu-pze-/ln_domov.asp?c=A110912_180805_ln_domov_ani). Nicméně dost transparentně ukazuje, kde je část toho myšlenkového selhávání velké části Romů.

Jan Šipoš třeba říká "Je fakt, že jsem vzděláním taky něco v sobě ztratil. Získáš jiné vystupování a nechtíc, nevědomky se odlamuješ od svých." Tedy jakoby vzdor svému životnímu postoji vzdělat se a pracovat vnímal věci tak, že to je v rozporu se  sounáležitostí k vlastnímu etniku. Jakoby připouštěl, že identitou Roma má být rávě nevzdělanost a odmítnutí integrace. Což je v daném případě asi fatální selhávání ze strany Romů. Romové jsou před okamžikem, kdy je nutné nově definovat vlastní identitu. A to proto, že to neudělali doposud, doposud s sebou vláčí sebepojetí, se kterým jejich předci před  tisícem let vandrovali do Evropy.

Ale jinak to nepůjde. Romská identita samozřejmě bude obsahovat to, že mají rádi hudbu, tanec, jsou temperamentní, ale zcela nově budou muset změnit vztah ke vzdělání a práci. Nová identita Roma musí obsahovat mem potřeby vzdělání, získání pracovních kompetencí, integrace do společnosti. Protože jedině tehdy může docházet k hodnotové výměně (namísto jednostranného parazitismu) a jedině tehdy mohou Romové ve společnosti uspět.

Šipoš také sebeodhalujícím způsobem mluví o sociálních dávkách vázaných na školní docházku: "Pro společnost možná: dítě bude vzdělané, ušetříme do budoucna na dávkách. Ale vybralo si tu cestu samo? Každý národ musí mít nějaký svůj vývoj, a jestli vy ho ovlivňujete jakkoliv spravedlivými myšlenkami, už ho zpracováváte, aby šlo cestou, kterou po něm vyžadujete. Na to nikdo právo nemá. Uznávám právo vymáhat ve společnosti pořádek, ale nemyslím, že by u některých rodin hrozba odebrání dávek byla taková, že by je přinutila ty děti do školy vodit. Budou třeba víc krást. Bere věci tak, že člověk na sociální dávky má prostě nějaký vyšší etický nárok. Jenže tohle právo NIKDO nemá. Je zcela přirozené, že z čistě humanitárních důvodů pomáháme těm, kdo se ne vlastní vinou ocitli v životní situaci, že to sami nezvládnou. Pokud je někdo po úrazu nebo nemoci neschopný pracovat, je očekávatelné, že ho nenencháme padnout na dno. Ale nevyplývá z toho jakési "právo na dávky" (právo na jídlo, ošacení atd.). A když už je požadavek tohoto práva deklarován tak, že nebudou-li dávky, půjdou víc krást, je to už úplně mimo. To už nejsou žádné sociální dávky, to je klasické výpalné.

Mimochodem, Maďaři v desátém století předefinovali svou národní identitu právě v situaci, kdy nedostali požadované výpalné a schytali velmi jednoznačný výprask při pokusu vzít si ho násilím. On ten středověký postoj "Žij slušně ze své práce, jako žijeme my, a budeme tě vítat, zkus krást a vyhladíme tě ohněm a železem" je sice brutální, zdánlivě nehumánní a bezohledný, ale velmi často je prostě jediný funkční. Ochota integrovat se do regulrní společnosti je v mnoha případech až důsledkem dostatečného tlaku na integraci.

A tím se vracím k sociálním dávkám: Ony jsou (s výjimkou výše zmíněných humanitárních důvodů) vždy jakousi odměnou za uplatnění pro společnost žádoucího postoje.  Naše populace ubývá, proto jsme přijali jako obecně správné a rozumné vyplácet příspěvek rodinám, které mají děti. Onen příspěvek je součástí "dohody" že rodina je schopná se o děti postarat a rozumně je vychovat a v součinnosti se školou vzdělat. Bez této okolnosti by vyplácení rodičovského příspěvku ztrácelo jakýkoli smysl. Příspěvek na děti nejsou peníze, na které by ty děti měly nárok prostě proto, že se narodily, nejsou to peníze těch dětí. Je to příspěvek rodičům, aby je vychovali v integritě se společností. A pokud to nedělají, žádné morální právo na příspěvek neexistuje. Především proto, že neexistuje žádná povinnost ostatních platit komukoli jakékoli dávky nebo příspěvky.

Debata o tom, že každý (příp. každý národ) má právo jít svou vlastní cestou, je dětinská. Každý má právo jít svou cestou, pokud neparazituje na jiných. Jakmile jeho cesta znamená vynucovanou závislost ne jeho okolí, veškerá práva končí. A okolí samozřejmě takové lidi (menšiny) může "zpracovávat" a přinutit k integraci. V pudu sebezáchovy. Představa, že jsme povinni subvencovat cestu někoho, kdo si ji nadefinoval jako cestu parazita bez vzdělání, je úplně mimo mísu.

Čím dřív všichni pochopí, že demokratická společnost může existovat jedině tehdy, tvoří-li ji rozumově dospělí lidé, kteří vnímají svou vlastní odpovědnost za svůj život, tím lépe i pro, kdo nyní stojí na jejím okraji. A demokratická společnost může existovat také jedině tehdy, dokáže-li důsledně uplatnit vlastní právo. Pak teprv totiž stepní nájezdníci pochopí nutnost zěnit vlastní sebepojetí. Dokud k tomu nedojde, odsuzujeme se sami k tomu platit jim výpalné.

P.S.

Mimochodem - aby někdo nemyslel, že jsem si zasedl právě na Maďary - když si v Prokopiově kronice z 6. stol. přečteme zmínku o našich slovanských předcích, zamrazí nás. V té době byli nejkrutějším primitivním loupeživým pronárodem, jaký si onen byzantský generál uměl představit. A za pár generací z nás byli docela milí usedlí sedláci. Zkrátka jde to vždycky. Jen chtít.

Tomáš Houška

Související články


Tomáš Houška

Tomáš Houška

Blog je místo, kde glosuju to, co mě na světě baví a zajímá. Hudbu, film, historii.

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. Kromě filmu dělám hodně netradiční teambuilding a pro školy mám nabídku akcí k mediální a filmové výchově. Ve volných chvílích kutím po kouskách knížku Dějepis pod lavicí, jejíž stručné střípky tu a tam utrousím i na blog.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora