Dva Janové v z naší historie

čtvrtek 24. červen 2010 07:00

Na svátek svatého Jana jsem si dovolil připomenout dva Jany z naší historie: jednoho z našich nejnepochopenějších a nejzneuznanějších panovníků - Jana Lucemburského, a pak jednoho zajímavého moravského šlechtice - Jana ze Sovince. 
Že nám vládl král Jan a že to byl otec Karla IV., to ví každý školák. Většina lidí ovšem také "ví", jak to byl špatný panovník, inu "král-cizinec". Obecně zažitý vztah k Janovi dokumentuje fakt, že když připomenu, že letos slavíme sedmisté výročí jeho nástupu na český trůn, leckoho překvapím, a leckdo se možná podiví, jak okázale to výročí Češi ignorují.

A jaký to tedy byl král? Copak to nebyl neschopný  opilec a hýřil? Pojďte v pár odstavcích nahlédnout do historie.

Začneme trochu zeširoka okamžikem, kdy zbraslavký opat pomohl nejmladší české princezně ve značně dobrodružném útěku ze země, nejprve do Norimberku. Před čím prchala? Vždyť kraloval manžel její sestry Anny - Jindřich z Korutan. Copak se bála vlastní sestry? Ano, její vlastní sestra se totiž rozhodla milou Elišku strčit do díry a nepustit ji dřív, než si vezme nějakého bezvýznamného šlechtice, aby nemohla ohrozit Annino a Jindřichovo tristní kralování. Či spíše nevládnutí spojené s pustošivým rabováním země. Země se nacházela ve stavu faktické občanské války. Kromě královny Anny tu byly dvě další královny - Viola, vdova po posledním Přemyslovci Václavovi III., která se stáhla z Prahy a posléze vdala za Petra z Rožmberka. A hlavně Richenza, překvapivě mladá podruhé ovdovělá a velmi ambiciózní kdysi polská a podvakráte česká královna. (Vdova po Václavovi II. a po jeho smrti po Rudolfovi Habsburském, zvaném Kaše.) V učebnicích její jméno častěji počešťují na "Rejčka". Ta se v nastalé politické mlýnici stáhla do Brna a tam se nejspíš tajně vdala za faktického vládce Českého království - Jindřicha z Lipé. A to jsme vynechali další šlechtický klan kolem rodu Valdeků. Jít se prát o český trůn mohl buď naprostý sebevrah nebo někdo, kdo se mohl spolehnout na značnou vojenskou sílu zvenčí.

Proto také poselstvo s Eliškou a cisterciáky vyhledalo císaře Jindřicha Lucemburského a doslova ho usmlouvali ke sňatku mezi Eliškou a princem Janem, dědicem císařské koruny. Když Jan dorazil do Prahy, nejdřív si musel vybojovat vstup a vyhnat povedeného švagra. A pak už ho čekala jen samá strašlivá zklamání. Hrad po požáru v troskách, panstvo doslova státoborné. Samotnou korunovaci šlechta podmínila listinami, které většinu příjmů královské pokladny nechaly v rukách Jindřicha z Lipé, a zakázaly králi vytvořit vládu, které by mohl důvěřovat. Celá doba Janova kralování se nesla na hraně nože, čímsi jako studené občanské válce. Ta se několikrát - vždy když se Jan pokusil o kousek posunout rozsah pravomocí - změnila v boj opravdový. Jeho životní partie v Čechách byla velmi statečným bojem o udržení integrity královské moci, přičemž výsledek bychom mohli nazvat docela obstojně zahranou remízou. Při každé kritice krále Jana bychom si měli připomenout tyto okolnosti.

Jan utrácet rozhodně uměl velmi velkoryse, to dějepis nelže. Ale jiná je pravda o jeho příjmech. Patřil mezi velmi chudé krále, většinu státních příjmů trvale rozkrádala šlechta a pokusy o přistřižení jejich křídel končily odbojem. Na doménách, kde mu zákon dovolil, zavedl neskutečné vydřidušské daně: Odhadujeme, že asi 5%, ale považte, vybíral je opakovaně každý rok.

Českou šlechtu také zaskočil svým postojem k moci a odpovědnosti. Zemi (panství) totiž nepovažoval za majetek královské (panské) rodiny, jak u nás bylo zvykem, ale za moderní terminologií svébytnou právnickou osobu. A jakoby to nestačilo, říkal, že země nám byla Bohem svěřena ke správě, abychom ji, až budeme umírat, rozhojněnou vraceli našim potomkům. Kolik českých politiků toto poselství nepřijalo dodnes!

O zázemí císařského otce přišel velmi záhy - v sedmnácti letech. Což byla smůla dvojnásobná. Sice byl císařským princem, ale říšské zákony mu nedovolovaly kandidovat dříve, než dosáhne 18 let. Hlavním protikandidátem (a otevřeným nepřítelem) byl Fridrich Habsburský, který se netajil odhodláním obsadit jak císařský trůn, na kterém Janův otec vystřídal kdysi Fridrichova otce Albrechta, ale i český trůn, kde se cítil právoplatným dědicem po svém bratrovi Rudolfovi. A krom toho už Čechy slíbil někdejšímu králi Jindřichu Korutanskému, pokud ho Korutanský podpoří v boji o trůn císařský. Kdyby Jan ztratil jen část svých pozic, přišel by o vše. Byl by to zápas celkem vyrovnaný, kdyby zde nehrála roli další říšská knížata - a v jejich čele bavorský vévoda Ludvík z Wittelsbachu, bratranec Fridricha a ve Fridrichově táboře nepřehlédnutelná "dvojka".

Jan se z neřešitelné situace dostal geniálním tahem - Ludvíkovi nabídl podporu v kandidatuře, pokud opustí Fridricha a sám se rozhodne usednout na císařský trůn. Ludvík podlehl svému egu a habsburský tábor se rozpadl. Jan sice pro tentokrát neobhájil korunu po otci, ale stal se zástupcem císaře a získal řadu výsad pro českou korunu. Fridrich zuřil a vytáhl do boje proti Ludvíkovi. K bitvě došlo u Mühldorfu a Janem vedení Češi významně přispěli ke kruté porážce Habsburků. Jan za to získal Chebsko a řadu měst po celém Německu. Ludvík zůstal (špatným) císařem a Jan celý život pracoval na tom, jak ho vystřídat. Řetězec jeho politických a vojenských avantýr směřoval k jasnému cíli - vybudovat mocenské postavení umožňující převzít vládu v Říši a pomoci si při tom spojenectvím s církví. Není náhoda, že Janovi pomáhal jeho strýc a ochránce - trevírský arcibiskup Balduin.

K státnickým počinům celoevropského formátu patří Janovou diplomacií vybudovaná spleť dohod, tzv. Visegrádská smlouva. V ní Česká koruna, Polsko, Uhersko a posléze Rakousko nejdříve uzavřely mír, posléze ho přebudovaly na komlet spojeneckých a následnických dohod, které byly počátkem budování podunajské monarchie - byť Janovo dílo později nedokončili Lucemburkové, ale jako jejich dědici Habsburkové. (Zikmund se díky této smlouvě stal uherským králem, odvolávala se na ni legitimita nástupu polských Jagellonců na český trůn a později patřila k významným argumentům pro volbu Fridricha I.) Že na počátku habsburské monarchie byla diplomatická práce krále Jana vědí v okolních zemích nejspíš lépe než my.

Císařskou korunu získal Jan až po letech, během nichž se Ludvík Bavor ocitl v klatbě a ztratil podporu říšských knížat a církve. Nakonec, když už měl Jan korunu skoro v ruce, udělal cosi výjimečného - po poradě s papežem podpořil volbu svého syna Karla, tedy neusiloval o svou vlastní. Návrat císařské koruny do rodiny Lucemburků rozhodně nebyl náhodný ani nešlo o pouhé osobní charisma Janova syna Karla. Šlo o výsledek usilovné celoživotní politické snahy krále Jana. Je spravedlivé vidět, že Janovi se povedlo vybojovat korunu po svém otci pro svého syna. Nerad bych upíral zásluhy Karla, ale jeho adorování na úkor otce vnímám jako nefér.

Stejně zajímavé je to s představou Jana jako mizerného vládce, který synovi předal zemi v troskách. Učebnice to říkají. Ale jaká jsou fakta? Jen se podívejme na časový sled událostí a start hlavních stavebních podniků Karla IV. Zkuste to! S překvapením zjistíme, že Karel své největší podniky mohl odstartovat bezprostředně po nástupu na trůn. Janova vláda tedy nemohla být ve skutečnosti ekonomicky tak neúspěšná. Dokonce nemohla být tak neúspěšná ani politicky, protože moc šlechty byla na počátku Karlovy vlády o poznání obroušenější než na začátku vlády Janovy. Ten srdcervoucí popis situace v době, kdy se Karel vracel do Prahy, je ve skutečnosti z podstatné části dílem Karlových životopisců, kteří potřebovali co nejvíce vyzdvihnout Karla. K tomu se samozřejmě náramně hodilo začít tím, jak hrozné to bylo na začátku jeho kariéry. Kdekdo ví, že Karel zvládal čtyři jazyky a kdekdo "ví", že to byl první tak vzdělaný český panovník. Málokdo si uvědomí, že Jan na tom se svým vzděláním nebyl hůř, a kdyby ho otec neodvolal k vládě do Prahy, dostudoval by právnickou fakultu v Paříži.

Karel ve skutečnosti nebyl opakem svého "nezdárného" otce, ale z velké části logickým pokračovatelem státnického plánu. Plánu přes několik generací od Jindřicha po Zikmunda. (Kolik dnešních politiků si vytyčí plán přes generace?) Je spravedlivé se vrátit na počátek tohoto vyprávění a pochopit, že Jan vstupoval do neřešitelné situace a svému synovi předával císařskou korunu a české království s takovým ekonomickým a politickým zázemím, že Karel mohl pokračovat dál.

Už teď je ten příspěvek na blog až moc dlouhý, ale snad je omluvou, že král Jan si to docenění zaslouží. Cítím jako spravedlivé, abychom na krále Jana začali být pyšní. Byl to jeden z našich nejlepších panovníků s rozmachem přes celou Evropu, byť výsledy jeho práce sklidil až Karel.

 

A ten druhý Jan? Pro toho mám také osobní slabost. Je to Jan II. ze Sovince, který žil zhruba o sto let později.

Když zemřel jeho otec, Jana ze Sovince nevlastní bratři vyhnali  z hradu - a Jan se usadil na tvrzi Pňovice. Přišla divoká léta husitské revoluce a podstatná část rodiny patřila nábožensky k podobojí. Janovi bratři využili zmatků a pod hesly husitské revoluce začali plenit okolí a přepadat města. Krátkodobě si přišli na slušný majetek. Ale Jan sloužil králi Zikmundovi, protože jeho předci kdysi před sto lety odpřisáhli věrnost Zikmundovu dědu - králi Janovi - a jeho rodině. Tomu se říká loyalita. Což je pojem, který dnes nechápou nejen politici.

Pňovská větev pánů ze Sovince ho chápala. Jan II. byl jedním z pánů, o kterých víme, že bojovali na Vítkově, bojoval a byl raněn v bitvě před Vyšehradem. Se svými asi sto muži velel obraně Olomouce před husity. Měl ještě asi stovku žoldnéřů najatých městem a během bojů si vyprosil na králi pomoc v rozsahu asi tříset Kumánů. S touto posádkou odolal útokům asi pětitisícové husitské armády, která řádila v okolí. Postupně se mu podařilo vytlačit je z Olomoucka úplně. Stal se olomouckým a litovelským hejtmanem a nejvyšším zemským sudím se sídlem v Olomouci. Ovládl Přerov, několik hradů držených předtím husity, a k rodovým doménám připojil Vsetín. Byl jednou z mála jistot, na které se Zikmund mohl spolehnout. Protože to slíbil.

Což vnímám také jako poselství. Lidé by měli dodržet, co slíbí, a to i když budou s hrstkou bránit svěřené město před desetinásobně početnější hordou.

 


 

A pokud vás čtení o historii a její souvislosti se světem, tak jak je píšu na tomhle blogu, dnes baví, třeba vás bude bavit i knížka Dějepis pod lavicí >>, kterou chystám a bude snad někdy na konci roku. 

Tomáš Houška

Související články


dekadentad Jirka B.,13:1525.6.2010 13:15:09
VšekJeště malé doplnění.10:1025.6.2010 10:10:19
VšekNejprve jsem Vám chtěl zatleskat,09:5325.6.2010 9:53:00
dekadent.....21:4124.6.2010 21:41:40
JardaJirasek neprisel s nicim novym20:5824.6.2010 20:58:09
vlk čabrakovýTo-TH16:4424.6.2010 16:44:50
TondaDejepis Jiraska konkuruje16:2824.6.2010 16:28:22
V.NovákDíky za připomenutí.10:5924.6.2010 10:59:51
dekadent.....10:0724.6.2010 10:07:32
JanPřipomenutí09:4724.6.2010 9:47:51
MilanMoc krásně jste to napsal.09:2524.6.2010 9:25:33

Počet příspěvků: 12, poslední 25.6.2010 13:15:09 Zobrazuji posledních 12 příspěvků.

Tomáš Houška

Tomáš Houška

Blog je místo, kde glosuju to, co mě na světě baví a zajímá. Hudbu, film, historii.

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. Kromě filmu dělám hodně netradiční teambuilding a pro školy mám nabídku akcí k mediální a filmové výchově. Ve volných chvílích kutím po kouskách knížku Dějepis pod lavicí, jejíž stručné střípky tu a tam utrousím i na blog.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.